Znáte ho jako ředitele, který běžně zvedá hovory na Help line, usmívá se na vás z e-mailů a jezdí do práce na kole. Společně s dalšími lidmi v týmu rozjel a dotáhl pěknou řádku projektů, které dostaly první a „zespod“ vzešlý český casharing Autonapůl do dnešní podoby. Od začátku roku 2025 se Michal Šimoník rozhodl posunout kariérně zase dál. „Po těch skoro 10 letech na full time pozici jsem cítil, že už potřebuji změnu,“ říká Michal. My jsme se rozhodli vyzpovídat ho trochu víc.
Je to pár dní, co už oficiálně nejsi ředitelem Autonapůl. Jak bys zhodnotil stav, ve kterém se aktuálně brněnský carsharing s auty po celé republice nachází?
Autonapůl funguje přes dvacet let, překonalo mnoho tržních výkyvů, neustále mu stoupá počet klientů a rostoucí je i trend počtu vozidel. V týmu zůstává spousta šikovných lidí, zaměstnanců, brigádníků i partnerů, máme skvělé dodavatele a především všechny sdílníky, bez kterých by to nešlo. Ze zpětných vazeb vím, že jsou nároční, rádi nám nastaví zrcadlo, ale práce s nimi je většinou opravdu radost. A jako obrovské uznání naší společné práce vnímám, že jsme nejlépe hodnoceným carsharingem v Česku.
Stahuješ se tedy z Autonapůl úplně?
Když jsem v Autonapůl začínal, byla moje osobní situace úplně jiná než dnes. Změnilo se třeba to, že dnes mám rodinu se dvěma dětmi. A to není malá změna. (smích) Stále jsme ale přesvědčenou car-free rodinou a chceme jí zůstat i do budoucna. Takže s Autonapůl zůstávám určitě coby spokojený sdílník. Kolegům a kolegyním rád poradím nebo pomůžu, stejně by mi bez nich bylo smutno. Pro mě to bude takový lehký návrat do dřívější životní fáze, kterou láskyplně nazývám Autonapůl jako smysluplný koníček.
Jak hluboký ten návrat bude? Jak dlouho s Autonapůl vlastně jsi?
Fakticky je to návrat do roku 2008, kdy jsem se ještě jako student Masarykovy univerzity přihlásil do mezifakultního projektu Ekoinkubátor. Jeho cílem bylo naučit studenty podnikat environmentálně udržitelně. S pětičlenným týmem jsme přišli s ideou carsharingu. Inspirovali jsme se mimo jiné vzdělávací cestou do Německa, kde už podobné projekty fungovaly. A s naší ideou jsme projekt vyhráli. Jenže první cenu, což mělo být 200 tisíc Kč nutných tehdy pro založení s.r.o., nám nakonec dost snížili, a my tak vlastní projekt nerozjeli.
Dobře, popsal jsi, jak ses dostal k tématu carsharingu, ale to ještě není Autonapůl.
Jenže ono to úzce souvisí. Při přípravách našeho projektu jsem se seznámil se skvělými lidmi okolo občanského sdružení Autonapůl. Slovo dalo slovo a nakonec jsem se do Autonapůl přidal jako historicky osmý uživatel, nebo jak my říkáme sdílník. K tomu jsem přidal svou čerstvě zděděnou a velmi málo využitou rodinnou Škodu Octavii. Nadále jsem se o ni staral, zároveň s ní jezdili i všichni ostatní uživatelé. A z toho jsem měl radost, protože konečně sloužila a byla efektivně využitá. Do té doby v podstatě jen stála a čekala, kdy si vzpomenu, že ji mám a jestli ji náhodou zrovna nepotřebuju.
To není pro Česko úplně běžný způsob využití vlastního vozu.
Je a není. Určitě jsou lidé, kteří auto reálně potřebují denně a nemohou svoje dopravní potřeby řešit jinak. Pak jsou lidé, kteří auto mají, „kdyby něco“, ale i ti, kteří auto z nejrůznějších důvodů nemají vůbec – nechtějí, nepotřebují, ekonomicky jim to nedává smysl. A mezi těmito polohami je neuvěřitelně pestrý svět možností, jak vlastní dopravu řešit. Třeba mě osobně udržitelná doprava provází od mládí: už od základní školy jsem jezdil přes půl Brna především na kole nebo MHD. A i když jsem si později udělal řidičák a prošel si fází ‚okouzlení autem‛, nikdy se nestalo mou jedinou volbou. Vždy jsem míval a mám šalinkartu, preferuji jízdu na kole nebo chůzi. Rád si užívám i delší cesty vlakem, při nichž můžu případně pracovat. Auto celoživotně vnímám jako dobrého sluhu, ale špatného pána. A to mi zůstalo dodnes.
Takže tvoje auto používali lidé z Autonapůl, používal jsi ho samozřejmě i ty, navíc ses o něj staral. Jenže to vás bylo pár. Jak se ale stalo, že dnešní flotila čítá až stovku aut a počet uživatelů a uživatelek se počítá v tisícových řádech?
To by bylo na ještě úplně jinou diskuzi a nejspíše i s jinými lidmi. Pravdou je, že celá takhle myšlenka nejen mně, ale i ostatním dávala a stále dává smysl. Zcela logicky jsme si o tom povídali s přáteli, s rodinou, s kolegy. A těm to dávalo smysl také a přidávali se k nám. Takže se dá říct, že první roky to bylo autentické ambasadorství a dobrovolnická práce – i s péčí o vlastní auto sdílené s ostatními. Určitý zlom nastal v roce 2011, kdy vznikl nový subjekt: Autonapůl, družstvo. Do něj jsme postupně převedli všechny aktivity. V témže roce jsme koupili první nově pořízené sdílené auto a sbírali s ním zkušenosti, především ve srovnání provozní spolehlivosti a nákladů proti všem ostatním ojetým vozům. Ukázalo se, že nová auta jsou sice dražší na pořízení, ale vyváží to výrazně vyšší spolehlivostí i oblíbeností u uživatelů.
Takže tvá zaměstnanecká cesta začala v roce 2011?
To ještě ne, ale byl to významný zlom ve fungování Autonapůl. A další pak přišel v roce 2014, kdy jsme překonali hranici 100 uživatelů a do tehdy 15 starších sdílených aut jsme díky skvělé podpoře rakouské firmy Caruso (následně Zemtu, se kterým spolupracujeme dodnes!) zavedli profesionální technologii v podobě rezervačního systému a chytrých jednotek v autech. Odzvonilo tak předávání klíčků z ruky do ruky. Od této chvíle jsme auta začali odemykat čipovou kartou. Tehdy aplikace ještě tak nefrčely a internet v mobilu nebyl standard, ale už to šlo přímo na ulici a samoobslužně kdykoli. V té době jsme se také přihlásili do soutěže do výzvy Nadace Via, která se rozhodla podpořit inovativní projekty se společenským přesahem, a tak jsem se v roce 2014 stal historicky prvním zaměstnancem Autonapůl. A od té doby to byla fakt jízda.
Co bys z těch zhruba deseti zaměstnaneckých let ještě zmínil?
Těch jednotlivostí je hodně – rozšíření do dalších měst, spolupráce s firmami, profesionalizace týmu, bylo by to na dýl. Vypíchl bych ale, že jsme v roce 2018 pořídili experimentálně i první elektromobil Renault Zoe. A právě tak vlastně začala naše dlouholetá plodná spolupráce s touto značkou, která šikovně doplnila vozový park dosud postavený primárně na domácí značce Škoda. V roce 2020 už jsme přesáhli tisíc uživatelů, v létě 2024 jsme se těsně přiblížili stovce sdílených aut mnoha kategorií, včetně elektromobilů.
V roce 2025 tedy začíná v Autonapůl doba „po Šimoníkovi“, byť s námi stále budeš v kontaktu. Jak tuhle změnu poznají sdílnící a sdílnice?
Jsem přesvědčený, že jen tím, že zmizím z e-mailů a že už mě neuslyší na helplince. Autonapůl samozřejmě čekají další evoluční změny, obměna flotily, nové výzvy. Vše to, co probíhalo i doposud. Nepochybuji o tom, že klienti budou stále nároční, Autonapůl jim bude vycházet vstříc a dál společně se všemi, kteří si nepořídí (další) auto, bude vytvářet více prostoru pro lidi. A pevně věřím, že důvěru stále rostoucí komunity sdílníků a uživatelek Autonapůl nezklame.