Jako každý rodič tří školou povinných dětí potřebuje i Honza Dolínek čas od času zajet s potomky do školy, odvézt je na trénink nebo vyrazit na rodinný výlet. Nejprve využívali Honzovo služební auto, ale to před osmi lety při změně zaměstnání vrátil. Pustil se proto do podrobného průzkumu, zvažoval a zkoušel různé modely rodinné mobility. Vítězně z toho vyšel carsharing. Rodina si odhlasovala, že bude využívat flotilu Autonapůl.
Chceme auto na dosah, ale bez starostí spojených s jeho provozem
V době, kdy Honza vracel služební auto, bydleli s rodinou na okraji jedné z pražských městských částí. Jakmile začali přemýšlet, jak do budoucna vyřeší rodinné cestování, položili si několik ryze praktických otázek.
„Nechtěli jsme investovat fůru peněz do nového auta. U těch ojetých jsme zase dost váhali, protože já ani nikdo z našeho okolí neumíme posoudit reálný stav auta z bazaru nebo z druhé ruky. Všichni víme, že celý byznys okolo českých autobazarů je často terčem humoru, který zřejmě bude mít základ v reálných zkušenostech mnoha podvedených kupců. A pak tu máte vícenáklady, se kterými je nutné u ojetiny vždycky počítat. Zkrátka auta nikdy nebyly moje hobby a nedokážu odhadnout, nakolik jsou nabízené servisní zásahy potřebné, jestli jsou ceny férové nebo zda pro případný problém s autem neexistuje lepší či levnější řešení,“ vyjmenovává Honza Dolínek důvody, proč se rozhodli, že si vlastní auto už nepořídí.
A zmiňuje i další položky, které při rodinné mobilitě vůbec nechtěli řešit:
- poplatky za parkování,
- povinné ručení,
- dálniční známky,
- sezónní přezouvání pneumatik nebo
- velké věci jako STK.
Chtěli produkt, který jim nebude přidělávat vrásky na čele, ale naopak jim nabídne auto jen tehdy, kdy ho opravdu budou potřebovat. Ve stoprocentní připravenosti „nasedni a jeď“. Auto jako službu.
Žít v Praze bez auta je pohoda
Bezstarostnost, snadná dostupnost aut a férové jednání, to byly pro Honzovu rodinu hlavní požadavky.
„Když jsme se porozhlédli po možnostech, nejlepší nám už tehdy přišlo Autonapůl. Podle propočtů je při nájezdu do 10 000 kilometrů ročně výhodnější carsharing než vlastní auto, a to je přesně náš případ. Sdílení nám tedy vycházelo výhodně i v aritmetice peněz. Auta v Autonapůl kupují nová a pravidelně obměňují vozový park, což je skvělé. Navíc tu o ně pečuje profesionál, který zajišťuje i pravidelné prohlídky u autorizovaných servisech. V pomyslné DNA prvního českého carsharingu je pověstná ‚člověčina‘ v komunikaci. Je to příjemný komunitní až rodinný projekt, žádná chladná agentura na půjčování aut, a to je opravdu boží,“ shrnuje své dojmy a zkušenosti Honza Dolínek.
Ti z Pražanů, kteří bydlí v přímo ve sdílecí zóně, v Praze třeba na Pankráci nebo Palmovce, najdou sdílené auto téměř vždy před svým domem nebo ve vzdálenosti maximálně pár minut chůze. Pokud tedy máte třeba pětičlennou rodinu a nejezdíte denně desítky kilometrů mimo své město, hodnotí Honza osobní vlastnictví auta vyloženě rozmar, nikoliv efektivní potřebu.
Sdílení Dolínkovým zkomplikovala změna bydliště, věrní Autonapůl i tak zůstali
Když tři děti dorůstaly do školní věku, rodina se rozhodla, že se přestěhuje do menšího města mimo hlavní město, kde našla svým dětem i vhodnou školu. Pro využívání carsharingu to byla trochu komplikace, nikoli však nepřekonatelná.
„Život a sdílení v Praze je výhodné, obzvlášť když auto stojí poblíž metra a vy u něj bydlíte či pracujete. V zásadě je pak jedno, kde auto vyzvedáváte nebo vracíte. My jsme se na nějaký čas ze sdílení trochu stáhli, protože předávací zóny se nám přestěhováním vzdálily až příliš, stále jsme však zůstali sdílníky. Autonapůl jsem totiž stále používal v práci. Domů jsme si koupili Opel Zafira se jménem Barney, který jezdil v brněnské flotile. Což je další komunitní prvek Autonapůl, kdy každé auto nese konkrétní jméno namísto anonymního čísla. Navíc jsem měl jistotu, že je auto v dobrém stavu, protože vím, jak družstvo o naše společná auta pečuje,“ pochvaluje si Dolínek.
Podle Honzy může být pro některé uživatele Autonapůl matoucí, že jsou ve flotile auta různých značek. Sám se jednou s podobným případem potýkal.
„Jednou mne stavěla policejní hlídka, protože jsem neměl rozsvícená světla. Jel jsem tehdy poprvé sdílenou Kiou, kde se světla ovládají jinak než ve Škodách. Když mě zastavili, popravdě jsem přiznal, že tímhle sdíleným autem jedu prvně, a protože byl den, ani jsem si zhasnutých světlometů nevšiml. A tak jsme se dohodli, že oni to vyřeší domluvou a já jim na oplátku vysvětlím, co je carsharing a jak funguje. Takže win-win situace, jak se říká,“ usmívá se Honza Dolínek.
Autonapůl se zdálo až moc snadné, než aby to byla pravda. Zádrhel ale dodnes nenastal
Za sedm let využívání pražské flotily Autonapůl objevil Honza s rodinou všechny výhody, které nabízejí různě velká auta. Někdy totiž opravdu stačí pověstná nákupní taška v podobě malého městského vozítka, jindy oceňují auto pro sedm lidí nebo dodávku například na převoz nábytku. Díky sdílení k nim má naprosto jednoduchý přístup, kdykoliv potřebuje.
„Podle mě bylo Autonapůl v Praze pionýrem a prorazilo cestu všem ostatním carsharingům. Z počátku jsme ani nechtěli věřit, že je všechno opravdu snadné. Pověstná česká skeptická povaha i nás varovala, že určitě časem přijde nějaké ‚ale‘. A za celých sedm let žádné nepřišlo, což je paráda,“ pochvaluje si Honza.
Když byly děti malé, trochu se rodiče obávali, co se stane ve chvíli, když přijdou noční horečky nebo jiný zdravotní problém. Jak se dostaneme na pohotovost, když jim před domem nebude stát vůz?
„Tahle situace naštěstí nikdy nenastala. Manželka trochu v nadsázce říká, že po vrácení služebního auta přestaly být naše děti nemocné. Faktem je, že podobnou obavu zažívá asi každý rodič. Nejde ale o nic, co bychom v případě nutnosti nevyřešili např. nočním taxíkem. Na druhou stranu právě u dětí nám připadá skvělé, že si od mala zvykají na sdílený svět, který podle nás rodičů bude v jejich životech hrát mnohem větší roli, než jak žila naše generace. Nás život učil, že vlastnictví je jediná cesta. Není a tutově nebude,“ glosuje Honza rodinnou zkušenost.
Vlastní auto prodali, naplno se vrátili k Autonapůl
Dolínkovi nakonec zjistili, že se jim vlastní auto skutečně nevyplatí, ani když bydlí za Prahou. Po třech letech proto Barneyho prodali a začali carsharing s gustem využívat opět naplno.
„Covid a jeho ekonomické dopady mnoha rodinám, jako té naší, ukázal, že každý musíme myslet na zadní vrátka. V situaci, kdy práce nebo rodinné příjmy mohou být nejisté, řešíte logicky i výdajovou stránku. Pak vezmete v potaz i to, jestli opravdu potřebujete platit opravu auta, jakkoliv nutnou, když vůz zkrátka a dobře využíváte jen o víkendech. Zvažujete, zda je takový výdaj užitečný a správný. My jsme se rozhodli, že není. Auto jsme prodali a dost se nám ulevilo,“ popisuje důvody prodeje osobního auta Honza Dolínek.
Jako sympatické pak Honza vnímá i to, jak úroveň služeb roste ruku v ruce s nárůstem počtu uživatelů. Nikdy nepozoroval situaci, že by se musel aktivně hlásit o nějakou novou funkci, přicházely zcela organicky samy.
„Rozhodně doporučuji si Autonapůl vyzkoušet. I kdyby mělo sloužit jen jako záložní auto do rodiny, které využijete pouze tehdy, kdy vaše auto bude nedostupné nebo budete potřebovat převézt více lidí nebo nákladu. A doporučil bych i městům, aby aktivně hledaly možnosti, jak propojovat veřejnou dopravu se sdílenými auty a koly. Je to skvělý způsob, jak lidem ulevit od přehlcení ulic individuální dopravou,“ nabádá Honza Dolínek.